Restaurování závěsného obrazuod průzkumu po závěrečný lak
Quravelostip je redakční projekt o tom, co se s obrazem děje mezi okamžikem, kdy je sejmut ze stěny, a chvílí, kdy se na něj znovu nanáší ochranný lak. Popisujeme jednotlivé fáze zásahu tak, jak na sebe navazují v restaurátorském ateliéru: nejprve pozorování a dokumentace, teprve potom jakýkoli dotyk skalpelem nebo tamponem.
Texty jsou psané pro lidi, kteří s malbou přicházejí do styku — majitele starších rodinných obrazů, správce sbírek v menších institucích, studenty i zvědavé návštěvníky výstav. Nejde o návod k domácímu čištění, ale o vysvětlení, proč se restaurátorská práce dělá pomalu, po vrstvách a s možností návratu zpět.
Co obraz prozradí dřív, než se ho někdo dotkne
Průzkum je nejdelší a nejméně viditelná část práce. Obraz se prohlíží ze všech stran, včetně rubu plátna, hran napínacího rámu a zadní strany desky, protože právě tam bývají stopy starších zásahů, přelepy, štítky nebo záplaty. Poznámky a fotografie z této fáze později rozhodují o tom, co se udělá a co se naopak nechá být.
Zásadní roli hraje osvětlení. Každý druh světla odhaluje jinou informaci a žádný z nich sám o sobě nestačí. Teprve jejich srovnání dává představu o skladbě díla a o rozsahu poškození.
Druhy osvětlení a co ukazují
- Rozptýlené přímé světlo — celkový stav, barevnost, čitelnost kompozice, rozsah zežloutlého laku.
- Boční nasvícení pod ostrým úhlem — reliéf povrchu: vydutí plátna, krakeláž, odstávající šupinky barevné vrstvy, deformace po starých zásazích.
- Prosvícení zezadu — trhliny, tenká místa, ztráty podkladu, obrysy záplat a starších tmelů.
- Ultrafialová luminiscence — nerovnoměrné stáří laku, pozdější retuše a přemalby, které se v denním světle ztrácejí.
- Detailní makrosnímky — struktura tahů, hrany ztrát, průběh prasklin v konkrétním místě.
Fotografie se pořizují ve stejném rozestavění před zásahem, v jeho průběhu i po dokončení. Bez tohoto srovnání nelze později doložit, co bylo původní a co přibylo.
Podložka, podklad a barevná vrstva jako tři samostatné otázky
Obraz není jednolitý předmět, ale sled vrstev, které stárnou různou rychlostí a reagují odlišně na vlhkost, teplo i na rozpouštědla. Restaurátorská úvaha proto vždy odděluje, co patří podložce, co podkladu a co malbě samotné. Stejně vypadající poškození může mít pokaždé jinou příčinu a jiné řešení.
Podložka bývá plátno, dřevěná deska, méně často kov nebo papír nalepený na pevnější nosič. Plátno pracuje s vlhkostí, uvolňuje se z napínacího rámu a v místech ohybu křehne. Dřevo se pohybuje podél letokruhů, praská v místech spojů a bývá napadeno dřevokazným hmyzem. Určení materiálu a jeho stavu předchází všemu ostatnímu.
Podklad je vrstva mezi podložkou a malbou, obvykle klihokřídová nebo olejová. Pokud ztratí pružnost nebo se oddělí od podložky, barevná vrstva nad ním nemá na čem držet, a to i tam, kde malba zatím vypadá neporušeně. Duté znějící plochy při opatrném poklepu bývají první stopou.
Barevná vrstva se posuzuje podle typu krakelů, podle toho, zda šupinky odstávají směrem nahoru nebo se svinují, a podle přítomnosti pozdějších přemaleb. Nad ní leží lak, který je z celé skladby nejmladší a zpravidla jediný, s nímž se pracuje jako se snímatelným.
Upevnění odlupující se malby a podložení restaurátorským tmelem
Dokud barevná vrstva odstává, nemá smysl uvažovat o čištění ani o retuších — každý pohyb tamponu by odnesl kus originálu. Konsolidace proto přichází hned po průzkumu a dělá se po malých plochách, s trpělivostí a s ohledem na to, jak jednotlivá místa reagují.
Pojivo se vnáší pod uvolněné šupinky v takovém množství, aby zaplnilo dutinu a nezůstávalo na povrchu. Plocha se pak šetrně přitiskne a nechá se doschnout dřív, než se přejde dál. Až po ustálení se ztráty podkládají restaurátorským tmelem, který se sceluje s okolní úrovní malby a strukturou povrchu.
Na co se při této fázi dává pozor
- Ověřit stabilitu malby na malé nenápadné ploše dřív, než se pokračuje po celém obraze.
- Postupovat po úsecích a nechávat každý z nich vyschnout.
- Nepřehřívat ani nepřevlhčovat plochu; teplo a vlhkost působí i na podložku.
- Odstranit přebytek pojiva dřív, než ztvrdne na povrchu.
- Držet tmel v hranicích ztráty a nepřetahovat jej na okolní originál.
- Zapracovat povrch tmelu tak, aby odpovídal reliéfu okolní malby.
- Zaznamenat, kde a čím se upevňovalo, pro pozdější dokumentaci.
Ztmavlý lak, zkušební čistění a hranice, kde se zastavit
Lak časem žloutne, kalí se a barvám ubírá hloubku. Jeho snímání patří k nejnápadnějším částem restaurování, ale také k těm nejrizikovějším: rozpouštědlo, které rozpustí lak, může zasáhnout i pojivo malby pod ním, zvlášť u laťkovaných partií a lazur.
Proto se nikdy nezačíná v obličeji, na signatuře ani v hlavním motivu. Volí se nenápadné okrajové místo, na němž se ověří chování povrchu, a postupuje se od nejšetrnější varianty k silnější. Zkušební okénka se dokumentují a slouží jako referenční body pro celý zbytek plochy.
Cílem není dostat se na „čistou" barvu za každou cenu. Tenká vrstva staršího laku ponechaná na malbě je často lepším řešením než plocha vyčištěná do posledního zbytku, u níž hrozí ztenčení lazur. Rozhodnutí, kde se zastavit, patří k podstatě řemesla.
Nerovnoměrné rozpouštění, matnění povrchu nebo barevný odstín na tamponu jsou signály k přerušení a k novému posouzení postupu.
Práce s plátnem: trhliny, záplaty a dublování
Zásahy do podložky se dělají až tehdy, kdy je malba stabilizovaná a kdy méně rozsáhlé řešení nestačí. Menší trhlinu lze sesadit nit po niti a zajistit z rubu drobnou vsádkou, aniž by se zasahovalo do celého plátna. Takový postup zachovává původní napnutí a strukturu tkaniny.
Dublování — nažehlení nebo nalepení nového plátna na rub původního — je řešení pro plátna zkřehlá po celé ploše, pro rozsáhlé prorvy nebo pro díla, jejichž okraje už nedrží na napínacím rámu. Je to zásah nevratný v tom smyslu, že mění fyzikální chování celého obrazu, a proto se k němu přistupuje po zvážení všech mírnějších možností.
Před dublováním se rovná deformace, ošetřují se okraje a kontroluje se stav napínacího rámu, který někdy stačí vyměnit nebo doplnit o klínky. Po zásahu se sleduje, jak se plátno chová v následujících týdnech, protože změny napětí se projevují se zpožděním.
Situace, které obvykle vedou k úvahám o dublování
- Plátno je po celé ploše křehké a při manipulaci se drolí na okrajích.
- Rozsáhlá prorva prochází více vrstvami a nelze ji sesadit bodově.
- Okraje pro napnutí jsou ztrouchnivělé nebo z větší části chybějí.
- Starší dublování ztratilo přilnavost a vytváří duté plochy.
Retuše v hranicích ztrát a závěrečný ochranný lak
Retuš doplňuje pouze místa, kde původní malba chybí. Nepřetahuje se přes okolní originál, nedomýšlí chybějící části kompozice tam, kde pro ně není opora, a nesnaží se ze starého obrazu udělat nový. Rozdíl mezi doplněním ztráty a přemalbou je jedním z hlavních měřítek kvality zásahu.
Používají se materiály, které lze i po letech odstranit bez zásahu do původní vrstvy, a barevně se nastavují tak, aby v běžném pohledu nerušily, ale při bližším pohledu nebo v UV světle zůstaly rozpoznatelné. U větších ztrát se někdy volí rozlišitelný způsob provedení, který doplněnou plochu přiznává.
Závěrečný lak sjednocuje lesk povrchu a chrání malbu před prachem a mechanickým poškozením. Nanáší se v tenkých vrstvách na dokonale vyschlý povrch a volí se s ohledem na stárnutí — tedy tak, aby jej příští generace mohla sejmout stejně, jako se snímal ten předchozí.
Vratnost zásahu a restaurátorská dokumentace
-
01
Proč vratnost
Materiály stárnou a poznání se mění. Co se dnes jeví jako nejlepší řešení, může být za třicet let překonané. Zásada vratnosti znamená, že vše, co restaurátor k dílu přidá, má být později odstranitelné bez poškození původní vrstvy. Úplná vratnost je ideál, kterému se lze jen přiblížit — právě proto se volí spíše mírnější varianta než ta pohodlnější.
-
02
Co dokumentace obsahuje
Popis stavu před zásahem, fotografie v jednotlivých druzích osvětlení, soupis použitých materiálů a koncentrací, mapy ztrát a retuší, záznam zkušebních okének a snímky po dokončení. K tomu patří i zdůvodnění toho, co se záměrně neudělalo — informace, která bývá při dalším zásahu stejně cenná jako popis provedených kroků.
-
03
Co s obrazem po návratu na stěnu
Restaurování nekončí sejmutím obrazu ze stojanu. Dlouhodobě rozhoduje prostředí: stabilní vlhkost a teplota, vzdálenost od topení a od vnějších stěn, ochrana před přímým sluncem a opatrná manipulace za rám, nikoli za plátno. Klidné podmínky odloží potřebu dalšího zásahu o desítky let.
Kontakt a povaha publikovaných materiálů
Quravelostip je informační a redakční projekt. Publikuje texty o postupech restaurování závěsné malby a nenabízí restaurátorské služby, posudky ani ocenění děl. Pokud jde o konkrétní obraz, je vždy na místě obrátit se na restaurátora, který si dílo může prohlédnout osobně.
Poznámky, upřesnění nebo náměty na téma, kterému by se materiály měly věnovat podrobněji, je možné poslat e-mailem na [email protected]. Více o tom, proč projekt vznikl a co na něm najdete, popisuje stránka O projektu.